Stará střecha

Naše stará střecha je pochroumaná.

Trámy, které ji drží, jsou prasklé. Neudrží krytinu, jako by se celý dům propadal.

Dějství první

Líbí se mi představa, že sundáme střechu, vyměníme krovy za nové a znovu na ni vrátíme staré bobrovky s patinou. Ty naše jsou sice už částečně na odpis, ale měla jsem takový plán, že chybějící tašky nakoupíme po bazarech, internety jsou jich plné. Stačí zavolat na pár inzerátů a budeme mít střechu.

Tašky na střeše leží do vzoru dvě vedle sebe, třetí přes mezeru, dvě vedle sebe, třetí přes mezeru. Střecha takto vydržela přes 120 let. Teď plánujeme dalších 50.

Nadšeně volám svému oblíbenému stavebníkovi.

„Víš jak to bude skvělý, když patina na střeše zůstane?“

Zpátky dostanu studenou sprchu.

„Tahle bobrovka váží 90 kg na metr čtvereční. Nová betonová, která se vyrábí, má na metr jenom 50 kilo.“

To jsou jiné údaje. Důležitější, než patina. Lehčí střecha je pro dům velkou výhodou. Bude volněji dýchat.

Dějství druhé

Naše stará střecha je jako hlava.

„Snad nenosíš hlavu jenom proto, aby ti neteklo do krku?“ říkali mi, když jsem byla malá a nedovedla jsem odpovědět na nějakou snadnou otázku.

I ta naše střecha je taková hlava. Nechceme, aby nám teklo do krku, ani do břicha, nechceme stát po kotníky ve vodě.

Naše střecha je valvová, má pálenou bobrovou tašku, hřebeny podmazané betonem a žádné ostění neexistuje. To znamená, že omítka je dotažená až do konce střechy. Hromosvod, nebo něco na ten způsob na té naší střeše taky nečekejte, není. Ani žádné zábrany proti sněhu, aby se lavina sesunula postupně a trhaně na zem.

Zato máme dvě okna, pidi midi maličká ocelová okna. Jedno, aby se dalo dostat ke komínu, který je krásně tvarovaný, a jedno by mohlo fungovat jako výhled. Teda pokud se skrčíte a pokusíte se prostrčit hlavu okýnkem tak, abyste se zároveň nepraštili.

Střecha má i krovy, na kterých drží. Nám jeden prasknul, prasknul ještě před tím, než jsme dům znaly. Pozednice se tváří jako bytelná, ale v části střechy je nastavovaná a další trámy drží zase jen trámy. Je to taková podpůrná organizace.

A jsou tu ještě krokve a další termíny a názvy, které nikdo nepoužije, pokud nestaví střechu.

Strop mezi půdou a místnostmi je z papundeklu. Mezi trámy je zasypán šotolinou, takovým jemným prachem, který ztvrdne a vlastně se v něm raději ani nechcete rejpat, může v něm být ledacos. No jo, ale my se potřebujeme dostat ke krokvím a vaznici a podívat se, jak jsme vlastně na tom. Co střechu vynáší a kde.

Pokud máte představivost, tak si v duchu nasaďte rukavice, roušku na obličej a začněte kutat. Celý ten násyp odnášejte do kontejneru a vůbec se nedivte, jak je to možný, kde se ho pořád tolik bere, jak to, že se jeho množství zvětšuje a že to nemá konce.

Ale až to potom konce nabere, tak konečně budeme vědět víc.

Teď mám hlavně jednu prosbu: ať už tolik nesněží. Jinak by nám střecha mohla hupnout, ještě než začneme něco dělat.

Snad má tahle část příběhu pro vás hlavu. Střecha je důležitá, jedině tak nám do toho krku nepoteče.

Dějství třetí

Naše stará střecha je důvod, proč jsem zůstala hlady.

Máme totiž s Florentýnou takový rituál. Na 95. kilometru dálnice pokaždé zastavujeme na benzínce, zaplujeme do jídelny a jdeme se nasnídat. Polovina cesty za námi.

Jenomže tentokrát se celá doprava pomátla, támhle bouračka, támhle kolona a támhle zácpa.

Dojely jsme do Třebíče bez zastávky a přesně na čas, na věži zrovna odbíjelo 11 hodin. Ve stejnou dobu dorazili i klempíři, na které jsem sehnala číslo od jednoho milého místního akčního muže, o kterém určitě ještě uslyšíte.

„Dobrý den, já jsem pan Maštera.“

Zarazila jsem se, nikdo se mi nikdy nepředstavil jako P-A-N.

Podala jsem ruku a řekla své příjmení – když je někdo PAN, tak já nemůžu být Simona.

Florentýnu PAN vůbec netrápil. „Ty jsi Milan, viď? Nechodili jsme spolu do třídy na základku?“

Tentokrát na oplátku trochu vykolejila ona jeho. „Chodili, já jsem Jirka. Ahoj.“

Ta holka si možná pamatuje, v jaké knížce a na které stránce viděla konkrétní recept nebo jaké koření se přidává do Boeuf Bourguignon, dovede z hlavy spočítat záludný příklad, ještě než dořeknete zadání, ale jak dojde na jména, tak je absolutně ztracená. Aspoň nějaká spravedlnost existuje.

„Přivezu ti svačinu,“ řekla mi Florentýna, otočila se na podpatku své řádně zateplené sněhule, nechala mě v domě samotnou s klempíři a odjela zařizovat přesuny kuchařek mezi svými sklady.

Byla zima, šílená zima, přinejmenším mínus 4 stupně.

A tak jsem ten den poprvé vylezla na půdu po schodech, na které se mi nevejde celá bota. Začala jsem vysvětlovat, co chceme a jak to chceme.

Nakonec jsme si potřásli pravicí, vyzvěděla jsem, co je na vedlejším domě za tašku, dostala kontakt na místního architekta a šla se ohřát na sluníčko.

Třebíč je totiž 160 km od Prahy, takže jsme obě s Florentýnou usoudily, že dům mají opravovat místní. A nejlepší místní řemeslníci jsou ti, které vám doporučí někdo, kdo už s nimi spolupracoval.

Pak se vrátila Florentýna, protože jsme měli naplánovanou ještě i schůzku s památkáři, jen tu svačinu jsem ten den už neviděla. Buď na ni zapomněla, nebo ji někde ztratila. Takže prosím vás, se střechou si poradím, ale s hladem je to horší.

Přijímám tipy, rady a nápady, kam se dá v centru města akutně skočit pro něco rychlého na jídlo. Dík. Jinak ta střecha spadne Florentýně na hlavu a moje vina to teda nebude.