Jak se škatule hejbaly

Je mrazivo. Na autech je poprašek, který je potřeba oškrábat, dítko se budí s bolestí v krku. Překračuju krabice, jednu, druhou, pátou, vyhýbám se těm, které jsou vyštosované do výšky. Kdybych je teď otevřela, vyvalí se na mě poklady, na které jsem půl roku nesáhla.

Jsme doma.

Jsme doma!

Po čtyřech měsících a osmnácti dnech.

Můj byt obývala Florentýna s celou svou velkou rodinou já jsem poslední měsíce vybírala zatáčky u kamarádů.

Dali jsme to, stihli jsme to před prvním mrazem.

Jenomže v ten moment dosedne únava, nashromážděný stres a zbývá jen místo na Mirai. Když nemůžeš, tak přidej víc…

Seděla jsem na posteli, která původně patřila Florentýně a Tomášovi a která mi zůstala v bytě, abych měla na čem spát. Koukala jsem do blba (a na blba), to se člověku v jedné osobě může promítnout všechno.

„Prosím tě, zapomněla jsem v lednici víno, máslo a v kredenci dva hrnky na kafe. Můžeš mi je zítra dovézt, až pojedeš k nám?“ To byl první telefon z domu, který se po rekonstrukci zase zabydluje.

Uběhlo deset dní, krabice se zmenšují (teda jen ty, o které zakopávám) a už dokážu projít z jedné místnosti do druhé rovně. Po přímce, jak by řekla Florentýna.

A co mezitím stihla Florentýna?

To nepochopíš!

První den: je vytřeno tak, že se dá jíst z podlahy ( nemluvě o tom, že všude byl ten nenápadný stavební prach, který se znovu a znovu usazuje na už vytřená místa).

Druhý den: jsou umytá okna.

Třetí den: je znovu vytřeno a vygruntováno, i když řežeme desku do koupelny a všude jsou piliny.

Čtvrtý den: okna a zase úklid. Najednou se objevují věci, které dělají domov. Kytka, Andílek, lampa, polštářek, svícny.

„Flo, prosím tě, můžeš si sednout k blogu a dostříhat naše videa?“

„Ještě dám jedno okno a jdu na to.“

Tak nešla. Místo videí našla vánoční světýlka. Změřila si délku a šířku okna (vlastně budoucího okna), dohledala délku řetězu, a z těchto údajů vypočetla pomocí Pythagorovy věty velikost trojúhelníků tak, aby celé okno bylo rovnoměrně pokryto svítícím řetězem – a nezbyl jí ani centimetr nazmar. Ona to musí mít pravidelné, stejné, dokonalé.

Přijela jsem dohlídnout na dokončení koupelny. Akce zněla: zasilikonuj umyvadla a zkrať šuplíky pod deskou. Sedla jsem si na zadek.

Sedla jsem si na zadek před jednou křehkou bytostí s fialovorůžovou hlavou, která dokáže z ničeho udělat všechno.

Dokáže udělat domov z toho, co má zrovna po ruce.

I když už se tak často nepotkáváme u mě doma, nadále Florentýně volám obden. To když hledám něco v kuchyni, protože mi jí přestavěla. Uložila věci na místa, která jsou logická. Kde je najdu zrovna v tom okamžiku, když je při vaření potřebuju. Uspořádala krabici s léky, takže jsem dneska pro dceru ten Coldrex našla. Taky mi nechala skvělou pánev a jeden vynikající hrnec.

Já vím, že vás tu trochu zanedbáváme a že jsme se z Třebíče přesunuly do Zdib, protože rodinné priority jsou rodinné priority a protože Florentýna nemůže být na dvou stavbách najednou. Ale díky komentáři od Jirky M. vím, že nás i tak sledujete a že nám fandíte.

„Ale samozřejmě, že to všechno dobře dopadne! Při Vaší neskutečně pozitivní energii a… (jaká je vlastně aktuální bilance lokálního entuziasmu?).

Ze srdce Vám to přeji a těším se na další OPTIMISTICKÉ příspěvky.
(Jinak snad radši ani nic nepište;-)

PS: při rekonstrukci MÉHO interiéru mi (aninetakpomalualespíšdocelarychle) odpadají řemeslníci, nestíhám, ale ze všeho nejvíc se těším na KUCHYŇ (zdravím Flo…)“

Ten mě neskutečně nakopnul, takže použiju hlášku z filmu S tebou mě baví svět:

Přátelé! My vám ty blogy dopíšeme!