Schůzky po půl hodině

Na Třebíč, Florentýno, na Třebíč!

Bylo úterý ráno, oblékla jsem se teple a sedla si do auta.
„Máme schůzky po půl hodině, začínáme v jedenáct. A taky přijdou čtenářky“ hlásila Florentýna.
Jenom jsem se podívala, už se ničemu nedivím. Vůbec ničemu.

Jedenáctá odbila. Přijel Petr, který nás oslovil přes mail, že umí zázraky na počkání, nebo do dvou dnů. 20 minut za námi a dokážeme se dohodnout, má to vše svou logiku. První spokojenost.

Volám místnímu klempíři.
„Kdy jste schopní nastoupit?“
„Napíšu vám večer, teď jsem na střeše a nemám u sebe diář.“

V poledne v tom okamžení přichází restaurátor nábytku, vidí naše kousky: sekretář, hrací skříň, dvě obrovské skříně, židle. Je nadšený a my také, málo mluví. Dostal na nás kontakt od místního novináře, který četl náš blog.

Odveze si k sobě naše věci a postupně začne. Nejdřív louhovat a potom bude nábytek vysychat. Nic neuspěcháme, necháme přirozeně vyschnout věci, aby se dostaly do původního tvaru a potom se rozhodneme, jaká bude barevnost. Nechat přírodní dřevo, nebo namalovat?

A je to tady, řítí se k nám první čtenářka, šikézní padesátnice s úsměvem od ucha k uchu.
„Já jsem taková konzerva…“
„Konzerva, která jede třicet kilometrů od Třebíče, aby se na nás podívala?“
„Já teď studuju univerzitu třetího věku a skončila nám škola dřív, tak jsem se sem rozjela.“
Ženská s takovou energií, která by nás převálcovala. Ozývá se smích a já si dávám prvního malého panáčka meruňkovice.

Volám pánovi, který chce oklepávat omítky a rozbourat naší udírnu a suchý záchod. Nebere. Už druhý den mi nebere telefon. Maily s kalkulací taky nedorazily.
„Paninko, já jsem vám to posílal.“
„Nic nemám!“
„Tak až přijedu, pošlu.“
Neposlal. To jsou ty situace, kdy mi naskočí hledáček a vnitřní radar. Stavba není procházka růžovou zahradou, vždycky se objeví nějaký kostlivec, který tam nebyl, ale všichni kostlivci se dají vyřešit. Jen je potřeba komunikovat, být na stejné vlně a řešit.

Jede se dál. Chcete chvíli mlčet a nic nedělat? Zapomeňte. Přichází oknař, projdeme, zaměříme, řekneme co chceme a mluvíme o tom, že nebudeme zateplovat fasádu, a že chceme, aby byla okna umístěná tam, kde jsou do dnes, bez přesahu. Dům je tak má a tak je tak necháme. Krásný špaletový okna, do kterých přijdou květináče.

Na původní fasádě máme kovová garážová vrata. Domu ničí jeho kouzlo, vrata mu nesluší.

Už jsem uondaná, pořád mluvím a vysvětluji a schůzky po půl hodině jsou nastaveny tak, abychom toho hodně stihly a baterky si dobily cestou do Prahy. Je pod nulou, je zima a my stojíme v otevřeném prostoru. Dávám poslední malou hrušku a těším se do tepla.

Teplo znamená dům, kde bydlí Florentýny rodiče. Vždycky mají připravené pohoštění; káva, čaj a okolo nás se batolí malá Míša.

Oáza klidu. Koukám konsternovaně na malé pidilidi a její elán, který se nedá zastavit. Kam se hrabe televize, její výkony jsou neuvěřitelné. A my mlčíme, sledujeme dítko a nemáme potřebu slov.

Řidička Florentýna pronese: „Teď bych tu zůstala a nikam nejela.“ Moji dceru zatím vyzvedává kamarádka z kroužku a já vím, že nás čeká dvě a půl hodiny nazpátek.

Jsem doma. Je devět večer. Dítko už spí a já si navlékám ještě jedny ponožky na ponožky. Půjdu spát, do rána se vyspím a elán znovu nastartuje.

Najednou je půlnoc, hlava šrotuje, dává kostičku ke kostičce, už má postavený dům, ale sny nepřichází.

Nepřichází, protože my ten jeden sen teď žijeme.

Apropo, klempíř udal termín 21. května.