Jak byl první máj, lásky čas

“Potkáme se prvního, přijedu vlakem.”

“Tak to bychom se měli políbit pod třešní, když bude toho prvního!”

“My tam žádnou třešeň nemáme. Přivezte větev.”

Když potkáte člověka, který s vámi plní blbosti, dokáže si hrát a na váš humor reaguje stejně, tak jste vyhráli. A já vyhrála nejlepšího zedníka v Třebíči.

Přišel na doporučení od čtenářky, prostě jsem dostala telefon, zavolala a bylo to.

Prvního května stojím u domečku.

“Musím si vás musím vyfotit i s tím políbením.”

“Já tu větev nestihl.”

“To nevadí, musíme to dotáhnout do konce.”

A tak se ze mne stane zámecká paní, která stojí na schodech a ústa se sklání k mé ruce.

A najednou víte, že to opravdu stihnete a ono to PUDE.

Potom jsem seznámila kluky. Petr je ten, který se mnou točí vtipná videa v autě a vozí kontejner za kontejnerem, abychom dokázali ten nás domeček odlehčit.

Pokud potkáte lidi na stejné vlně, tak dokážete zázraky do dvou dní, nemožné na počkání. Nebo tak nějak.

Po zapojení Roberta to začalo nabírat na obrátkách. Prach, nepořádek, stropy, které jsou plné něčeho ošklivého. Suť a stoletá špína.

Všechno mizí pod rukama, najednou toho spousta není. Domeček přišel o patro, někam zmizelo, štítová zeď se vlní tak, že předpokládám, že spadne na sousední dvorek. Musí opatrně dolů.

Naše prvotní rozpočty se taky hroutí k zemi, můj obličej mění barvu a přemýšlím, kam půjdu ještě na brigádu, aby zbylo taky na kuchyň.

Odpoledne dorazí Florentýna odpočatá po prodlouženém víkendu. Stojí na stavbě, domeček jaksi už není domeček.

“To jsi mi neřekla, že nemáme zdi!”

“Nemusíš hned vědět všechno,” bráním se. Vím, že v průběhu stavby nemůžu Florentýnu strašit, ona umí skvěle vařit a psát a být křehkou vílou, takže jí některé věci dávkuju pomalu a postupně.

Vráťme se k tomu nejlepšímu zedníkovi na světě.

On nejen zbořil, on taky vymyslel za pochodu řešení poblému. Díky němu vracíme domečku všechny cihly, které byly ve zdech, a skládáme je jako puzzle do věnce pro novou střechu.

To je ta radost, že jsme neuhli ani o milimetr od předpokladu, že nový dům bude stejný jako ten starý. Radost mít nepřestávám, i když mě ten nejlepší zedník v Třebíči vzbudí telefonátem v neděli brzy ráno.

“Roberte, já jsem tak ráda, že jsme se potkali. Děkuju. Vy s sebou nosíte mozek, to je neuvěřitelný.”

“Jak to myslíte?”

“Že je skvělý, jak přemýšlíte a jak šetříte náklady.”

“Tak děkuju!”

“Já víc.”