Prolézám dům

Prolézám dům, překvapuje mě, že každé podlaží je v jiné úrovni.

Z dvorku vystupuju po žulových kvádrech na podestu. Když zahnu doleva a skrčím hlavu, nebo-li hlavu vsunu do ramen a pokrčím se v kolenou, můžu vejít do předsíně.

Tma, velká tma, vlhkost.

Troje dveře na tři strany, dávám si pozor, budu se muset do všech dveří znovu zmenšit.

Místnost vlevo má kachlová kamna. Mám je ráda, jsem pro renovaci těchto věcí, ale z kamen zbyly jenom tály. Někdo se snažil odpadané kachličky po svém způsobu zaflikovat. Nějak přilepit a udělat z nich super moderní kamna. Nepovedlo se.

Jsou tu nízké stropy, na podlaze udusaná hlína překrytá linoleem a koberec. Připomněl mi jednu příhodu z dětství. Na chatě byli známí, kteří měli své dlouholeté kamarády. Pak se jednou asi po dvaceti letech rozhádali. Začali se vzájemně chlubit. Kdo co má, kdo kde byl a kdo si co koupil. Když ty jeden štok, tak já druhý.

A tak si pamatuju jako dítě, že když jsem šla pro kamaráda, potkala jsem perský koberec v garáži.

„Proč máte pod autem koberec?“

„To naši udělali kvůli Peterkům“

Ještě na skále jsme se skále smáli, co všichni dělají, aby byli lepší.

Perské koberce tedy mám v kategorii: nepatří do garáže, patří jen do velkých prostorných místností a musí pod nimi vyčuhovat parkety, teprve tehdy to má tu správnou romantiku.

Tady si ten koberec odžil své, dokázala jsem si představit babičku, jak má radost, že jí od podlahy nezebe. Jak nadává dědovi, aby se v té předsíni zul a nepošlapal ten vzor, přijedou děti na víkend a kdo se s tím má čistit.

Okna, špaletová stará okna, mezi která dáte hrnek s muškátem a v zimě srolujete deku, aby vám netáhlo dovnitř.

V místnosti, která byla obývací pokoj a kuchyň zároveň, se nacházel všechen nábytek z domu, skříně, pohovky, stoly, židle.

A kredenc, taková ta stará se žlutým sklem s kolečky. Někdo ji chtěl předělat, a tak patlal barvu na barvu a vlepoval tapety. Kus hezkého nábytku, který, když se zrenovuje a natře, můžou v něm znovu zářit talíře a skleničky.

Sáhla jsem na zeď.

Upadla omítka.

Celá severní strana je podmáčená, za domem je svah, který je nalepený na domu, hydroizolace, kromě vyčuhující nopovky žádná.

Vrátila jsem se do předsíně. Druhé dveře, vlastně železná futra a místnost s pidiokýnkem a vanou. Na toaletu ani na vanu by člověk nesáhl, protože by se to dalo nazvat svrab a neštovice. Z koupelny už opadávala omítka i bez doteku.

Třetí dveře a poslední místnost. Temná až nejtemější. Nebylo potřeba se ani dívat na nábytek, protože pokoj byl tak začouzený a špinavý, že i krok dovnitř vyžadoval velkou odvahu.

Lezu na půdu, schody jsou strmé, pevné, ale podlaha se tváří, že jakmile na ní stoupnu, propadnu se o štok níž. Snažím se jít po hranách, abych se podívala zespodu na střechu, zjistila, co ji drží a zda jsou trámy v pořádku.

Nevydrží, i když teď ještě ano. Ale v budoucnosti ne. Je potřeba vyměnit komplet celou střechu a trámy. Výměna krytiny nestačí. Dokážu si představit, jak tu bude vypadat ložnice. Z části půdy, která je otevřená, koukám dolů, kde je uložená bílá kolébka, proutěné koše a polystyren, který nechápu, protože dům není zateplený.

Ve sklípku najdu kanalizaci. Starou rezavou trubku, která je se závitem a evidentně hodně prorostlá. Tady nepomůže péro, to je na výměnu. Rozkopat dvorek a dostat se ven.

„A tady je udírna.“

I kdyby byla, tak ji přes břečťan nevidíme, ani avizovaný suchý záchod. Do kůlny se nedostaneme, protože musíme zvednout střechu i s okapem.

Mlčela jsem. Je těžké někomu, koho mám ráda, říct, jak je na tom dům ve skutečnosti a zbořit ten domeček karet, který si Florentýna vysnila.

Realitní makléřka Jana, která se prohlídky účastnila s námi, si myslela evidentně to samé.

Rozloučíme se a odcházíme.

Mlčíme všechny tři.