Jak jsem chtěla přiznané zdivo

Těšila jsem se na tu chvíli, až od památkářů dorazí svolení, že smíme začít s úpravami. První na řadě totiž byly opadávající omítky, které se sunuly k zemi samy pod tíhou věků a vlkhosti.

(Moje žádost obsahovala tři řádky s výčtem zamýšlených prací. Odpověď čítala pět stran vysvětlení, že to schvalují. Jestli to někdo nemá lehké, tak úřady. Se vší pokorou děkuju za tu nepředstavitelnou práci.)

Na oklepání vnitřních omítek není třeba žádná stavební kvalifikace, stačí vytvrvalost a odhodlanost a nějaké to kladívko. Práci za pár dopolední zvládli chlapi z fotbalu, kteří odpoledne trénují děti. Jak vypadali po tom všem večer, nechci ani domyslet, ona to opravdu nebyla moc příjemná ani odpočinková aktivita. Hoši, děkujem. A vašim ženám doma taky.

Sice mi průběžně chodily zpravodajské fotky do mobilu, ale skutečnost zcela předčila moje očekávání.

Abych to uvedla na pravou míru, mám ráda staré zdivo a myslím, že ne všechny staré cihly a kamení se musí nutně schovávat pod omítkou. Klidně se na tu nepravidelnost budu s láskou dívat a připomínat si, že i bez ytongů či podobných pórobetonových tvárnic je na světě krásně.

No jo, jenomže pod omítkama na nás vybafla hrůzostrašná lepenina nepálených cihel, kamení, hlíny a dřeva, která se dokáže drolit tak dlouho, dokud do ní člověk rejpá. Takže teoreticky vzato, i prstíčkem by se člověk prohrabal až na druhou stranu zdi, kdyby chtěl. A hlavně ani jedna zeď není moc pěkná pro oko. Natož zeď, která sloužila zároveň jako komín.

Nebo zeď, kde je zazděný původní vchod do jedné části domu.

No a ještě se při tom odhalila taková podivná drobnost. Zeď postavená těsně před jinou zeď. Prostě zeď nalepená na zdi. První, co nás se Simonou napadlo: Tam někdo někoho určitě zazdil! Uznejte sami, že tohle prostě žádnou normální logiku nemá a jediné, co člověku mozek nabídne, jsou scény z hororových filmů.

Pochopitelně s tou dostavěnou zdí musíme dolů, zjistit, co se za ní nachází a proč vlastně byla postavená. Protože co když se ta hlavní zeď za ní bortí nebo tak něco. A budeme přitom taky doufat, že nám pak nespadne na hlavu kus stropu.

Všichni, co se už na stavbě mihli, teď nad obnaženými zdmi kroutí hlavou a odsuzují je. Kvalita špatná, nerovnosti hrozné, vysoká drolivost, malá pevnost, hezké to není, všechno na nic. Jako by neexistoval příběh, proč je někdo postavil zrovna takhle. Proč nejsou v některých rozích zdi navzájem provázané, kam vedly dřív, co bylo dostavěno později. Například vnější zeď do ulice zřejmě pokračovala k sousedům, jednalo se o dlouhý domek, který byl časem přepažen a jedna jeho polovina zbourána.

Pro mě je to sentiment neuvěřitelné hodnoty a cloumají mnou emoce, o kterých jsem dřív nevěděla, že je mám. Rozhodnutí ty nejstrašidelnější kouty schovat za sádrokarton sice chápu, ale těžko se mi rozdýchává. Dřív se stavělo jen z přírodních materiálů a bez příměsi jakékoli chemie. Proto se ve starých objektech tak dobře spí, žije a dýchá. Nečpí to tam moderními vymoženostmi a nic neštípe do nosu.

Mám svoje nahaté zdi ráda takové, jaké jsou, a moc bych si přála, abychom je nějak se Simonou zachránily. Aspoň z části. Když se to povedlo kousek odtud u Kocoura, věřím, že i já a zdi máme ještě šanci. Co myslíte?

Držte mi ale pro jistotu všechny palce.