Jak jsme poprvé spali doma

Stalo se to 17. listopadu 2018.

V den, který je pro mě i mého muže velmi zásadní a který chodíme pravidelně slavit zapalováním svíčky na Národní třídu, jsme se mohli nastěhovat zpátky domů, neboť náš dům se stal obyvatelným.

Původní plán zněl: ráno nanosíme věci do auta nebo do dvou, uklidíme Simoně byt (aby se mohla vrátit do čistého a prázdného a neřešila naše pozůstatky), odvezeme sebe i věci domů, doma vytřeme, zbavíme se stavebního nepořádku, složíme postele a nanosíme si do jinak prázdných pokojů krabice s našimi nezbytnostmi.

Co si budeme nalhávat, s bytem na Vyšehradě se loučí těžko. Už jenom kvůli tomu okolí.

Nicméně plánu jsme se drželi až do bodu dva, čili uklidit. Pak najednou zazvonila Simona, že už je zpátky a že se jde nastěhovat k sobě. O minutu později stála ve dvěřích o pět pater výš, s Eliškou a dvěma obrovskými Ikea taškami plnými věcí. Můj vždy duchapřítomný muž se nenechal zaskočit a zeptal se, zda má v autě ještě něco a zda s tím nepotřebuje pomoc. Že je nás tady dost, aby to nemusela všechno tahat sama.

Simona vykouzlila svůj tajuplný úsměv, který nikdy nevěští nic jednoduchého, vřele poděkovala za ochotu a dala mu do ruky klíče od auta.

O dvě hodiny později bylo auto vynošené, uklizený byt se ztratil pod hromadami věcí a špinavého prádla a my jsme mu naposledy mohli zamávat.

Doma nás čekalo krásné teplo, nové zdi, nové podlahy a taky prach, špína a nepořádek. Každý pokoj potřeboval dvakrát vyluxovat a dvakrát vytřít, než se do něj dalo naboso vstoupit. Takže jsme si dali kolečko, kdy se v jednom pokoji vysávalo, v dalším, už vyluxovaném, vytíralo, ve třetím se montovala postel a ve čtvrtém se utíraly okna od prachu.

Do toho jsme se pořád dívali na hodinky, jestli tu Národní třídu ještě stihneme.

Skončili jsme v deset hodin večer ve stavu, kdy každý měl kde spát. Budoucí kuchyní vedla vytřená cestička k provizornímu dřezu a k varné konvici.

Místo svíčky jsme ze sklepa vytáhli televizi, postavili si ji doprostřed ložnice a nechali si něco hezkého v novém domě zdát.

Boj za svobodu si budeme každým rokem připomínat o to srdečněji.