O památkově chráněné ruině

„Našla jsem jeden dům, který má kouzlo, můžeš se jet se mnou na něj podívat?“

A tak jsme jely, 160 km od Prahy do rodiště Florentýny.

Jakmile se objevíte na Moravě s poznávací značkou s písmenem A (jako prAha), tak jste v té vyvolené skupině Pražáků, kterým lítají pečení holubi do huby a kteří nacházejí peníze každý den na ulici. Takže parkujeme na náměstí a zbytek dojdeme pěšky.

Berte to s lehkou ironií pražáka, který se opravdu narodil v Praze. Dětství jsem zažila na Žižkově a v dospělosti se až na pár let výjimek pohybuji v centru – Václavák, Vršovice, Výtoň a teď i Vyšehrad. To moji kamarádi jsou ta náplava – ale ne ledajaká, většinou pracují víc než osm hodin denně a jsou v těch divných centrech, kde se potkává hodně lidí a říká se tomu buď HUB nebo korporát, anebo pracují z domova.

Jsem chabá na zeměpis. A tak si představte, že takovou bytost zeměpisem nepolíbenou odvezete dvě a půl hodiny cesty z Prahy a řeknete jí, že jí chcete ukázat dům v nějakém městě od písmene T.

A tak jdu z toho parkovitě a mé estetické oko dostává pořádně na zadek. Samé smutné budovy, nádraží a prodej kuřat, socialistické obchodní centrum a všude lidi s tmavým oblečením a zamračenou tváří. Jdu za Florentýnou, proplétáme se uličkami a najednou se scenérie mění. Vidím krásné opravené secesní budovy, podloubí a zákoutí, restaurace, které pokračují na dvorku nebo do ulice, všude staré dlažební kostky, tekoucí řeka, bývalá továrna. Domek přilepený na domku a nad domkem další přilepené domečky a malinkaté uličky a průchody a schody a žula.

Moje srdce pookřeje, připadám si jak na Starém Městě v Praze. To jsou přesně ty domy, které umí vyprávět příběhy, to jsou domy, které mají svojí historii. Několik generací v nich žilo i bez vody, elektriky a večer seděli při svíčkách. Tyhle domy mám ráda.

Vidím, jak se všichni snaží tyhle budovy zachraňovat, dělá mi to radost, žádné podnikatelské baroko.

„Tady se tomu říká Židy. Bývalé židovské gheto, současná památková zóna UNESCO.“

Stojíme před budovou a čekáme na prohlídku.

Dům z ulice vypadá jako domeček pro panenky, možná jako domek, kde bydlela vaše babička a vařila dobrou bramboračku a uměla dělat vdolky s povidly.

Dům chrání velká zeď, je porostlá a prorostlá břečťanem a psím vínem. Tajemný domeček. Přes zeď vidím střechu z břidlice. Pokud napadne sníh, střecha tíhu neunese a praskne. Je prohnutá uprostřed. Kdo ví, jestli přežije letošní zimu.

Vrátka jsou stará a dřevěná, zub času se podepsal, vypadávají prkna, lak místy červený se proměnil na černou spáleninu. Futra dveří jsou bytelná. S dvěřmi je spojuje visací zámek.

Podáváme si ruku s majitelem a jdeme se podívat dovnitř.

„Pozor, ať na vás nespadnou dveře!“

Jo, myslím si, že těch 160 km a dvě a půl hodiny v autě nakonec stály za to.

Mám jí ráda, mám jí ráda, opakuji si, když se uvnitř už potřetí praštím hlavou o futra. Dveře jsou původní, nikdo je nikdy neměnil. Mají tu správnou výšku pro lidi, kteří tu žili před víc než padesáti lety. Já měřím 180 cm.

Mám jí natolik ráda, že tuhle ruinu s památkovou ochranou Florentýně vymluvím?