Jak se nám nikam nevešly schody

Náš dům je vskutku vtipný. Co místnost, to jiná úroveň podlahy. I když se přivře jedno oko a to druhé zavře, tak pořád máme dvě patra a jedno mezipatro. Do obou pater se momentálně vstupuje odděleným vchodem a mezipatro funguje jako nezateplená půda.

“Pane architekte, potřebujeme oba dva vnitřky spojit pomocí schodů. A ty schody by měly být uvnitř.”

“To nejde. To prostě nevyjde.”

Poprvé po dlouhé době jsem položila svoje čelo na plány na stole a byla nešťastná.

Můj způsob komunikace vypadá asi takhle: máchám rukama, brebentím a valím informaci pátou přes devátou, a do toho si zásadně trvám na svém. Teď už jsem nevěděla, jak dál.

Proti mě seděl pan architekt Lukášek z firmy Plán projekt Kapucín, který je naprosto mírný a klidný. Navíc je velmi precizní, co já namluvím, tak on promyslí.

Tedy pokud funguje komuikace.

“Simono, ty jsi na něj byla hrubá, skoro jsem se tě bála i já,” zmínila Florentýna, když jsme odešly.

Bylo mi to líto a napsala jsem omluvnou sms. Naučit se totiž stejným jazykem, aby se lidi pochopili, je strašně těžké.

Druhá schůzka probíhala jinak, byla jsem hodně unavená a tak jsem mlčela. Vždycky se za jeden den v Třebíči snažíme stihnout oběhnout úřady, domluvit řemeslníky a přitom se najíst. Ne všechno se nám z toho seznamu povede, takže jsme tentokrát dorazily vyhladovělé. Pan architekt nám nabídl oříšky. Záchrana!

Třetí schůzka byla o smíchu, už jsme se navzájem naučili, kdo si kdy dělá legraci a kdo to myslí vážně. Jen ty schody, ty schody se prostě do toho domu pořád nechtěly vejít.

Už jsem se jenom koukala z okénka a mlčela. Nechtěla jsem zase máchat rukama, chrlit slova a vysvětlovat, že to je malér. Došla mi energie.

Proč si trvám na vnitřních schodech?

Protože pokud bychom chtěli udělat schody ze dvorku do spodní části domu, musíme hodně odkopat dům a udělat velkou jámu. Jinak se při sestupování dolů každý třískne hlavou o podestu. To není to nejhorší, hlavou jsem se v Třebíči bouchla už stokrát. Nejhorší je, že domeček má tolik skrytých zákoutí a nevyřčených věcí, že jakýkoliv výkop by mohl znamenat, že se složí jako stavba z karet.

Odešly jsme se ze schůzky a já jsem chrlila páru a slova a slova a slova. Florentýna poslouchala. Jednu chvíli dokonce zastavila auto na parkovišti, aby poslouchala ještě líp. Byla hodná, že mě vyslechla. Ulevilo se mi.

Další den přišel od pana architekta Lukáška e-mail, ve kterém byly naše schody – a byly uvnitř.