Jak s jídlem roste chuť

Hláškou „S jídlem roste chuť“ by se snadno dalo popsat, jak se cítíte, když stavíte pro Florentýnu, která vydává Kuchařku pro dceru.

Nebo by se to taky mohlo nazvat: Co tě nezabije, to tě posílí.

Když jsme onehdy podnikly první grilování v Třebíči pod nezakrytým krovem, byla u toho legrace a já teda musela uznat, že tak připravené grilování jsem nezažila.

Takže když jsem včera přistavila auto a čekala jsem, že zase budu nosit jednu přepravku za druhou, protože jsme si opět vymyslely další grilování, mýlila jsem se. Ta přepravka byla jenom jedna a čněl z ní kus melounu a bagety.

Dojely jsme k Florentýně domů.

Teda domů už se tomu moc říkat nedá. Když odjížděla na dovolenou v karavanu, tak to ještě doma bylo. Ale od té doby domov zmizel, ze zdí koukají kusy kabelů a střecha, která kdysi byla střechou, se tváří, že ty čtyři díry jednou budou nová okna. Nebudou, jen se ji snažíme přeložit a terasu přidružit k domu.

Florentýna nejdřív chtěla jen zrekonstruovat kuchyň, kde vaří do své kuchařky. Pak se k tomu logicky přimotala koupelna, potom obývák s terasou a najednou je všechno jinak. Musela jsem ji z jejich domu vyhnat i s celou rodinou a to si pište, že ta rodina je   o b r o v s k á. Florentýna a její tolerantní muž Tomáš a čtyři polodospěláci.

Když jsme dorazily na stavbu číslo II, šla jsem hned hledat uhlí a gril. Uhlí jsem našla v počtu pěti kousků.
Zkusili jste někdy grilovat na pěti kouscích? Tak my ano. Florentýna, jak je jejím dobrým zvykem, o tom hned napsala recept na svůj blog Kuchařka pro dceru. Jestli mi nevěříte, tady je video jako důkaz.

A teď odbočím z našeho humoru, z našeho nasazení a přidám kapku toho, co je potřeba.

Rodina.

Na garážových vratech zaprášených od stavebního prachu je tenhle nápis se srdíčkem. Pro mě znamená víc než rozbořené zdi a dokonalé podlahové topení.

Florentýna, Tomáš, Kiki, Šot, Kája a Kačka jsou r o d i n a. Neuvěřitelná substance, která se stále někam přeskupuje, logisticky každý den řeší přesun dětí ze školy, do školy, na výlety, z čeho se uvaří snídaně, svačiny a večeře a jak vytvořit dostatečný osobní prostor pro každého.

Rodina je něco, co se nevymění ani za deset kamarádů a nové boty. To nejde!

Nikdo vás nezná tak dobře, jako rodina, nikdo si nebude pamatovat, kdy jste si rozbili poprvé koleno a kdy se vám podařilo uplavat prvních pět metrů.

A tak se pokusíme do konce prázdnin ten jejich dům nafouknout, aby každý skoro dospělák měl svůj pokoj, aby měli v jídelně obrovský stůl, kam postupně budou přicházet partneři dětí a kde jednou budou sedět i vnoučata.

To děláme právě teď, i když dům v Třebíči ještě zdaleka není hotový. Logistika této famílie je tak náročná, že neexistuje jiné roční období, kdy by se to dalo zvládnout, než přes léto.

Musíme je vrátit domů do konce prázdnin (to teda musíme, protože teď bydlí u mě a ještě u kamarádů, oni se nám fakt do normálních bytů nevejdou!)

Vy nám prosím držte palce. Hlavně teda jim, protože oni za to stojí.

P.S. Tomáši, k tvým dnešním narozeninám ti chci něco patetického říct: Povedlo se ti to! Jsi pro mě borec. Máš skvělou ženu a fajn děti. A ty jsi ten, který neuvěřitelně drží rodinu pohromadě. Krásné narozeniny a u toho stolu ať vás je jednou minimálně dvanáct.

S láskou,

Simona

PS. Jestli čekáte, co bylo s tím melounem v přepravce, tak z něj vzniknul salát. Čtvrtka melounu na malé kostičky, jedna okurka zbavená semínek na malé kostičky, malá špetka soli, pár nasekaných lístků máty, pár kapek citronové šťávy a k těm grilovaným bagetkám to ve včerejším horku sedlo! A komu zbylo trochu fety, může si ji do toho salátu klidně nadrobit navrch. Nám zbyla celá feta zapomenutá u mě (teď vlastně u nich) doma v lednici.