Jak jsme se poznaly

Velká akce, křest knihy, úžasný prostor s pomalovanými stěnami a hodně lidí. Když říkám hodně, tak hodně. Uvolněná atmosféra a dvě holky s barevnou hlavou.

Já a Florentýna.

Někam jdu a za chvíli se tam objeví růžové vlasy. Změním prostor a zase ji vidím. Ty vlasy mě přitahují. Netroufám si, vím kdo je Florentýna, o které se v kruhu naší společnosti vypráví bajky. To je ta holka, co vydává svoje kuchařky a dokáže to sama.

Naše barevné vlasy se přitahují, v počtu 600 lidí jsme dvě svítící jednotky. Dva magnetické protipóly, sever a jih.

„Ahoj, já jsem Simona.“

„Ahoj, já jsem Florentýna.“

Stojíme venku a povídáme si, čas utíká neuvěřitelnou rychlostí, je nám zima, ale musíme to dopovídat. Nakonec políbení a každá jdeme jiným směrem.

Hřeje mě to vevnitř a mám takový ten pocit, že jsme se měly potkat.

Píše se říjen 2016.

– – –

Přišla mi pozvánka na oslavu narozenin kamarádky, holky, která má skvělého syna a je praštěná. Krásně praštěná.
Nechce se mi.

„Ty jsi tady? Kdybych to věděla, tak se sem těším ještě víc,“ ozve se Florentýnin hlas.

Moje barva vlasů sice změnila odstín, ale Florentýna jede tu svou růžovou pořád dál. Sedneme si spolu na lavičku a zase mluvíme a mluvíme, jako bychom se znaly celé roky.

Mluvím o tom, že je divné období, chybí mi slunce a vnitřní motivace.

„Proč začínáš vždycky tolik věcí?“ dostanu zákeřnou otázku.

„Něco mě pořád žene dopředu. Před Vánoci jsem vyhořela, dělala jsem moc věcí naráz a došla mi energie. Tak teď ji sbírám.“

„Fajn. A co z toho všeho umíš nejlíp?“

A já začnu mluvit o stavbách, o designu, o odkopaných domech, ve kterých bylo vlhko. O projektu, který jsem začala dělat a o tom, jak dokončuji rekonstrukci bytu. Mluvím o knížkách, o psaní o všem. Hlavně o změně.

„Víš to, že aby člověk byl v něčem opravdu dobrý, musí tomu věnovat aspoň deset tisíc hodin? Tak proč chceš zahazovat něco, co umíš?“

„Stavět domy a rekonstruovat umí každý.“

Oponovala mi a vyprávěla mi o tom, jak nutně potřebuje vyměnit kuchyni, ale bojí se do toho pustit, protože to neumí uchopit.

Moje sebevědomí je kolísavé, jako u každého. Ještě chvilku trucuju a dávám argumenty, proč bych se raději měla věnovat novým věcem. Florentýna se svým klidem se mnou jedná jako s malou nevycválanou holčičkou a já to hlazení, které přichází z jejích úst, nasávám jako dítě, které potřebuje pochvalu.

Sedím a poslouchám, vyptávám se na Florentýny knížky, občas mi spadne čelist dolů, protože má neuvěřitelný řád a systém, který mě v některých situacích chybí. Pak jsou najednou tři hodiny ráno, takže se já, která chodí spát se slepicemi, loučím a odcházím.

Nejsem unavená, jako kdyby do mě Florentýna nalila elektrický proud.

Byl březen 2017.

– – –

Beru svou dceru a jdeme si do kavárny v Karlíně povídat o domě, který má Florentýna a její muž, čtyři děti, jeden pes a jedna kočka. A který potřebuje zrekonstruovat.

Snažím se vytáhnout informace o Florentýně, o tom co jí evokuje dětství, co je to její holčičí. Co je to domov a rodina.

„Mám ráda minimalismus, čisto a pořádek, řád.“

Jedeme s Pískletem domů, ona třímá od Florentýny Kuchařku pro dceru.

„Mami uvaříme tohle?“

Vypadá to, že mi začala éra Simona se učí vařit.

Psal se stále březen 2017.

– – –

Stojím na terase domu a dýchám ten les, ten klid. Kousek od Prahy, zastrčený u lesa. A nacházím věci, které potřebuju vědět.

Dokonale uklizený stůl, seřazený do sektoru A-D, tyrkysová tapeta s proužky, béžová tapeta s motýly. Obrovská sedačka, aby se všichni vešli. Kuchyňská linka, které pomalu odpadají dvířka a má něco za sebou. Provoz šestičlenné domácnosti.

„Bydlíme tady už přes jedenáct let. Každý rok říkám, že už nutně musíme rekonstruovat, ale potom to vyšumí. Nemám na to sílu.“

Jsme venku, stojíme na terase, je hezky, sluníčko kouká. Přichází Tomáš, manžel Florentýny.

„Simona vymyslela, že tady uděláme obývák, drahý.“

Slyším nadšení Florentýny, ale Tomášovy dva metry se na mě koukají pohledem: Obětovat tuhle terasu? Nikdy.

Mám respekt z velkých mužů a z Tomáše ho teda mám.

Blížil se červen 2017.

– – –

Je leden 2018 a Florentýna jede kupovat dům.

Ještě ani nestačili s Tomášem opravit ten, ve kterém bydlí, a už si vymýšlí nové stavební projekty.

Mám u sebe elektronický metr, abych zaměřila místnosti a okna a všechny věci, které potřebujeme k plánům, protože plány nejsou, nikde.

Když je vše úředně dojednáno a předáno, stavujeme se ještě tam, kde kdysi bydlela. U rodičů na nás čekají obložené mísy, čaj a slivovice.

„Mohli jste koupit některý dům nad tím, ty jsou v lepším stavu.“

„Nemohli koupit některý dům nad tím, nemají duši, nemají kouzlo,“ dovolím si oponovat tátovi. „Dáme si raději ještě jednu do druhé nohy, jo?“

Teprve když vysvětlím, že dům nebude opravovat jedna firma, ale že budeme hledat lidi z okolí a některé profese dovezeme z Prahy, pochopí.

Takže ještě další panáček a ten poslední a jedeme.

Střízlivá Florentýna řídí a já jsem zahřátá.

„Víš, že kdybych tě neznala, tak ten dům nikdy nekoupím?“

A tak se začneme zase smát.