Jak bydlíme v kempu

Kempování k létu prostě patří.

Ono je to romantické víc než sedět v parku na lavičce a krmit holuby.

Překoná to i ranní běh po Vyšehradě, a to je pořádný megacloumák na city.

Letošní léto už těch kempů mám najeto přinejmenším třináct, všechny nějakým způsobem nezapomenutelné. Halušková večeře u Liptovské Mary, větrná Kurská kosa, liduprázdná kilometry dlouhá pláž se zlatým pískem u Libavy, noc na nábřeží v Rize, kemp v bývalé pevnosti v Kodani, socialistická Rujána, přepychové kempové baroko kdesi u Drážďan. A nakonec Třebíč, kam jsme utekli před horkem v Praze.

V Třebíči v Poušově býval kemp, co pamatuju. Jezdili jsme kolem něj žigulíkem koupat se na Kuchyňku. Je v dolíku u řeky, ve stínu stromů, mezi dvěma úzkými mosty, co unesou jedno auto do 2 tun. Ve skutečnosti i trochu víc, protože žádný karavan se po cestě do kempu ještě mostem nepropadl.

Kemp v Poušově vypadá za ta léta pořád stejně, jen mu přibyly krásné rozkvetlé muškáty a nové sociální zařízení. Je mi skoro jedno, v jak staré chatičce spím, ale sprchu, prosím pěkně, sprchu potřebuju světlou a čistou. A chci ji bez igelitového závěsu, který by se mi lepil na zadek – stejně jako se lepil člověku přede mnou. Brrr. To se raději umyju za keřem a stačí mi k tomu se vším komfortem jedna pet lahev s teplou vodou. Tím jsem asi mimoděk prozradila, že v budoucí koupelně v našem třebíčském domě žádné sprchové závěsy nebudou.

V Třebíči je někdy těžké lidi rozesmát. Něco jiného je potkat se známými lidmi, tam jsou úsměvy na denním pořádku, ale střetnutí s neznámými – především s prodavači a lidmi ve službách – může mít docela jiný level.

V třebíčském kempu to ovšem jde s úsměvy samo. Sice je to jen přechodný domov, ale člověk se tu může cítit skoro jako doma. V době snídaní ještě líp. Pan Vodák, provozovatel kempu, vás totiž zahrne takovou láskou a péčí, že budete odjíždět o tři kila na den těžší a spokojenější. Musíte si ovšem o ty snídaně pochopitelně předem říct 🙂

(Kdyby se vám chtělo bojovat proti přibírání na váze, trasa Polanka – Zámostí – Hrádek – Barborka – Kuchyňka a dolů z kopce zpátky nebo Polanka – autobusák – schody ve Strmé ulici – Gorazdovo náměstí – Tyršovy sady – železniční most přes Libušák – bývalý kulturák v Borovině – Penny Market a zpátky dolů do Poušova jsou vyzkoušené a osvědčené trasy s působivými výhledy na město v pauzách, kdy je potřeba chytit dech.)

Taky je z kempu vzušnou čarou blízko k Borovinskému rybníku, kde se dá jezdit na wakeboardech. To je takové šikovné prkno, které vypadá trochu jako snowboard, akorát se s ním jezdí po vodní hladině a je tažené vlekem. Kompletní výplach nosních dutin pří občasných pádech zaručen, jinak to ale vůbec nebolí a naučí tam jezdit s úsměvem a ochotou a téměř mateřskou péčí úplně každého. Vypadá to mnohem složitější, než to ve skutečnosti je. Simona jistě ochotně potvrdí.

No a konečně se v kempech dějí nečekaná setkání, jako třeba když sedíte s manželem u večerního piva po dalším parném a náročném dni u rybníka a přijde Michal Sýkora taky na jedno (všichni víme, jak potom takové jedno ve skutečnosti vypadá). Michal Sýkora je ten nejvíc nejšikovnější a nejhezčí truhlář na světě a my máme to štěstí, že nám restauruje starý nábytek, aby se dal ještě dlouhá léta používat. V některém z příštích článků se o Michala pochopitelně podělíme.

Vypadá to, že tu střídavě strávíme i zbytek prázdnin, jelikož má být ještě dlouho teplo a jelikož je naše domácí střecha nad hlavou stále v nedohlednu. Tak prosím pěkně, pokud byste měli k večeru cestu kolem, nakoukněte, třeba tu budu. Dáme si pivo a kus řeči, jak jde život v Třebíči. A v komentářích přijímám další tipy a nápady, kde se v tomhle krásném městě a jeho okolí rozdávají úsměvy na počkání, ať to nemáme tak jednotvárné.