Hledání architekta

Jen co odešel klempíř, o kterém jsem psala v předchozím článku, přišli ti, ze kterých jsem měla největší vítr. Všichni nás před nimi varovali. „Památkáři vám všechno zakážou a nic nepovolí,“ zněly verdikty.

Ale jak píše Florentýna ve svém minulém článku nazvaném Památková ochrana, všechno bylo jinak. Vysvětlili jsme si, že opravdu nechceme postavit ještě jeden štok navíc, ale že chceme zachovat dům takový, jaký je. Jen mu potřebujeme pomoci, aby se nemračil, protože shnilá podlaha, prasklé trámy a opadávající omítka mu nesluší.

To, že jsme se zamilovaly do žulových schodů, které chceme zachovat, začal dvojici úředníků vytvářet úsměv. To, že nechceme dům zateplovat polystyrénem, protože je to nesmysl a v domě by se jen zbytečně tvořila plíseň, to že chceme udělat dokonalé repliky oken a zbavit se socialistických garážových vrat, nás naladilo na společnou notu.

Občas jsem si u toho povyskočila a zatleskala rukama (těm, co to ještě neviděli, to fakt může připadat divné, uznávám) a loučili jsme se s úsměvem.

Po drobné zastávce na městském úřadě, kde úřadují milé paní a mají tam záchody a horký čaj, se ozval telefon a my jsme zase běžely zpátky.

Přijížděl architekt, se kterým jsem se dopoledne spojila na doporučení pana klempíře, zda se za námi ještě dnes nestaví. Staví. Chápe, že tady nebýváme každý den.

A tak jsme probrali dům, já už asi tak po šesté lezla na půdu po schodech, na které se mi nevejde bota.

Po rozloučení nastala ta chvíle, kdy konečně nemusím mluvit. Barvu tváře jsem už měla jako svou tyrkysovou bundu. Ve tři odpoledne jsem měla hlad a moje energie ubývala do záporných čísel. Zato Florentýna byla pořád naživu a vykřikovala něco jako: „Simona jede!“

Simona se ale koukala do země a šla k první hospodě, kde byla šance, že jí dají najíst a kde jí uvaří další horký čaj. Protože ani k řízku s bramborem se v takové zimě nedá vypít malé pivo.

Ale ještě než jsme spolkly poslední sousto v restaurační vinárně Ráchel (Flo to jako správná foodblogerská frfňa zdržovala a nechala si syrové kuřecí maso kuchařem dodělat), ozval se další telefon a znovu jsme letěly do kopce a do schodů, protože za námi přišel ještě druhý pan architekt na čerstvé dnešní doporučení.

Chápal naprosto všechno, co jsem po sedmé na půdě zopakovala. Ano, musela jsem tam vylézt po schodech, na které se mi nevejde bota.

Shodli jsme se na termínech, na rozsahu podkladů a plánů, na představách, na všem.

To byl den, kdy jsme nevyhrály bitvu, protože jsme ji v první řadě ani nezačaly bojovat.

To byl den, kdy mě Florentýna nechala o hladu.

To byl den, který se nádherně vyvedl.

Další mise splněna.

PS. Architekta nehledejte pomocí Google. Ptejte se lidí, kteří s někým takovým mohli být nedávno v kontaktu. Klempířů, stavebníků, známých, sousedů, při obědě v restauraci, kdekoli mezi řečí. Reference jsou víc než první místo v internetovém vyhledávači.