Jak jsme si z Prahy dovezly gril

Jednoho dne jsme se Simonou dostaly další skvělý nápad, kterým se zapíšeme do historie naší stavby (a možná i někde jinde).

Uděláme si společnou grilovačku se všemi, kdo nám pomáhají! Uděláme ji přímo uprostřed cihel a fošen a stavebního materiálu, dokud ještě není hotová a zakrytá střecha. Budeme společně se zedníky a tesaři a stavebníky a dalšími dobrými dušemi jíst maso, pít pivo, zpívat si odrhovačky, sedět na kraji střechy, klátit nohama, rozjímat o životě a koukat na město.

Jen jsme si to představily, už nám vyskakovaly nedočkavé pupínky všude po těle.

Simona dostala za úkol přivést na párty všechny, kdo nám pomáhají, na mě zbyl jenom grilovací catering pro smečku statných mužů. Jelikož ona je ta, která ohřívá párky v rychlovarné konvici, a já zase ta, co má telefon věčně někde potichu a přes tři místnosti daleko, tak jsme si to myslím rozdělily spravedlivě a v zájmu všech budoucích hostů.

V neděli večer jsem vzala ten největší vozík, který v Makru mají, a zaplnila ho masem a zeleninou a pivem. Do zbylých mezer jsem nacpala trochu pečiva. Taky jsem vycídila gril od sazí a nacpala ho do auta. A nakonec jsem před spaním udělala pár drobných příprav v kuchyni.

Ráno jsem všechno zabalila, obložila ledem a chladicími náplněmi, pro jistotu ještě zakryla termoizolační fólií a někde po cestě na Třebíč naložila Simonu na jediné zbývající volné sedadlo v sedmimístném autě.

Ani jsem jí nedopřála pořádný oběd na benzínce na 95. kilometru, protože auto se na sluníčku rychle zahřívá uvnitř. Grilovat vařené maso je sice zajímavý nápad, ale já jsem měla jiné představy.

Upřímně si myslím, že nejen každá stavba, ale i každé grilování potřebuje svou Simonu. S ní to jde všechno úplně samo a hladce.

Projevuje se to třeba takhle: do jedné minuty od příjezdu na místo máte všechno vyskládané z auta a odnesené, kam patří. V grilovací místnosti (která momentálně nemá strop, ale kde jednou bude krásná ložnice) už čeká dlouhý provizorní stůl ze stavebních prken a stojek. Dokonce omotaný čistou folií, aby jídlo nestálo na zaprášeném dřevě. Rádio skřehotá na plné pecky hlasem Hany Zagorové. Sice to není má oblíbená písnička s vílou…

Já jsem rumová víla
a kdo jsi ty?
Jsem rumový nádeník.

My jsme se včera zpili
a upadli jsme na chodník.
To jsme se vyváleli!

… nebo tak nějak to myslím je, ale to nevadí. Třeba na ni během večera dojde. Atmosféra jako blázen, a to jsem ještě ani nezapálila gril.

Postupně se objevili všichni: Jirka Maštera, který si vzal se svými lidmi na starost střechu, Robert Pevný, který je zednický génius a šéf zednického gangu, Petr Olejníček, který nám půjčuje ruce a oči, když na stavbě nejsme, Michal Sýkora, který zatím dává ve své dílně do formy náš starý nábytek, moje rodina, která nám dělá v Třebíči zázemí, a taky pár kolemjdoucích. Nakonec, když bylo všechno uklizeno a sbaleno a už jsme se Simonou jenom tiše seděly na střeše a koukaly na měsíc v úplňku, přišla i sousedka Eva od vedle.

Protože se všechno, co se seběhlo, těžko popisuje slovy, natočily jsme vám aspoň krátké video.

Dalo by se shrnout asi takhle:

Nad hlavou jen modré nebe a čerstvé trámoví vonící dřevem, okolo otlučené zdi, výhled z otevřené střechy na město, sezení na cihlách, jídelní stůl ze stavebních fošen, hudba z rozhrkaného rádia doprovázená občasným hukotem tesařských motorových pil, putující lahev s domácí slivovicí, pivo chlazené na ledu z benzínky, zednické historky a drbárna dávných staveb, potkávání starých a nových známých, smích, pohoda, stavební dělníci, kterým se místo nadřazenosti a strohých pokynů dostalo pořádné svačiny a úcty k jejich práci. Kterou mimochodem dělají dobře, rádi a s láskou, když jim dáte šanci vám o tom říct.

Mám pocit, že Simona někde při měsíčku na paloučku vyčarovala ty nejlepší řemeslníky ve městě, kteří jí kývli na zadaný termín, i když mají pořád plno. Kterým by se mnohem líp stavěla novostavba, než se crcat s tou naší rozpadající se ruinou. Ta mimochodem každou chvíli hrozí, že pokud ještě jednou pořádně zaprší skrz neexistující střechu, tak se pojivo ve zdech změní na bláto a spláchne do kanálu, za což ještě následně dostanu pokutu.

Pokud se chcete inspirovat a máte někde zrovna nějakou stavbu v procesu, zde je kompletní menu.

Nechala jsem se trochu unést arabskou kuchyní, protože tamní svět s navěky nedokončenými stavbami k tomu vyloženě svádí.

(Případné odkazy vedou na web Kuchařky pro dceru)

První chod:
Hummus z cizrny
Grilovaná zelenina s docela obyčejnou salátovou zálivkou
Česnekové bagety
Kuskus ochucený kari kořením a směsí semínek

Druhý chod:
Kuřecí stehna tří různých grilovaných chutí
Zálivka: řecký jogurt ochucený bylinkami a solí
Pita chléb lehce nahřátý na grilu

Třetí chod:
Grilovaná panenka
Zálivka: rozmixujte hrst plocholisté petrželky, hrst koriandrových listů, šťávu z 1/2 citronu, 1 nasekaný stroužek česneku, špetku římského kmínu, špetku soli a 3 lžíce olivového oleje
Salát: pomalu pečená rajčata (rozkrojená, jemně osolená a opepřená třešňová rajčátka pečte 1,5 hodiny na 120 stupňů) smíchaná s vařenou cizrnou, limetkovou šťávou a olivovým olejem

Čtvrtý chod:
Hovězí biftek s tahini a jarní cibulkou (hovězí musí být stařené a minutkové, grilujte a připravte ho stejně jako vepřovou panenku výše)
Salát z rajčat, okurek, petrželky a koriandru

Pátý chod:
Trhané hovězí maso v bagetách

PS. Můj tajný tip jsou grilovací brikety Weber s dlouhou výhřevností. S jednou dávkou briket jsem ugrilovala všech pět chodů! A ještě by zbylo dost tepla na dezert, kdybych ho měla taky v plánu.