Akce Břečťan

Jedeme na výlet. Florentýna chce zkrotit břečťany na dvorku.

Je mi jasné, že když budeme dvě, půjde to líp.

Ono je to tak: Florentýna našla svoji srdcovku a já se snažím si tohle místo ohmatat a všechna data si uložit do hlavy. Atmosféru, uličky a taky domeček jako takový.

Stará budova se za tu dobu, co jsme tam nebyly, nezměnila, ale najednou vyskakují věci, které jsme neviděly.

Když projdeš třikrát jedněma dveřma, tak se dvakrát uhodíš. Když si do hlavy vsuneš myšlenku, že to teda ne! příště projdu, jako by se nechumelilo!, tak odpoutána jiným předmětem si šlehnu do hlavy tak, že se mi změní tvar lebky.

Je leden, doba, kdy všechno spí. My nespíme, máme jedny zahradnické nůžky, mraky pytlů, kopátko (motyčka se tomu říkat nedá) a několik květináčů na přesazení.

Mám na sobě hřejivou mikinu, huňatou bundu a teplo mi není.

První škubnutí, druhé, nůžky a pytle. Jedna drží pytel a druhá nůžky a snažíme se tvořit bioodpad, který pak odvezeme do sběrného dvora.

Florentýna jako zdatná tutorialistka (převzáno z kmene jazyka, který se teprve učím) nastavuje telefon na trojnožku. To je takové dlouhé, třínohaté něco, které se teleskopicky vysunuje, hlavou se posune a hup ono to točí.

Do hlavy si ukládám: chodit okolo trojnožky opatrně a neporazit! Kamera jede, tempo jeden záběr za vteřinu, protože teď se točí časosběr. Můj obličej dostane výraz nedostupnosti, podmračí se, udělá si vrásku uprostřed čela. Chová se naprosto nepřirozeně. Mozkové závity totiž neví, co se situací, která nastala. Mám se tvářit vesele, že mě to baví? Nebo se mám tvářit tak, že mám rýmu a bolí mě v krku? Což se mi totiž děje.

V tom se do vrat vnoří batoh, postava a pilka.

Přišel Florentýny tatínek, poprosily jsme ho totiž ještě o jedny nůžky.

Tři lidi na dvorku 3×3 m před trojnožkou, s mraky pytlů, se dvěma nůžkami a jednou pilkou udělají za hodinu tolik práce, že se o tom nevypráví ani v pohádkách.

 
Snažíme se všechny pytle narvat do auta a odvézt na sběrný dvůr. Všechna sedadla sklopená, auto plné.

Já zatím dostávám funkci. Projít zbylý nábytek, který tu zůstal, a označit to, co se bude repasovat. 10 židlí, dvě skříně, kredenc, hrací skříň, křesla. Petrolejová lampa, která nemá petrolej, ale je uzpůsobená na elektřinu.

Pokud jsou v domě věci, kterých se dotkne šikovný čalouník a ony ožijí, tak je škoda nahradit je novým nábytkem. A nám se to do vznikajícího interiéru hodí. Skloubit staré a nové.

Pokud nakombinujeme staré, nové a doplňky nebudeme kupovat pouze v jednom obchodě, tak se z domu stane domov, a to přesně chceme.

Tenhle dům má totiž historii, která je vepsána v jeho tváři. Ano, vyřezávaná skříň je těžká, ale ten dub je úžasný a když se opálí a znovu zrenovuje, udělá hitparádu na další stovku let.

Je jasné, že je potřeba všechno přečalounit a udělat nové výplně, ale křeslo, které se používala 80 let a babičce se v něm dobře sedělo, je to nejosvědčenější křeslo na světě.

A objevily jsme TONky, židle, které jsou nesmrtelné. Vyrábí se od roku 1861 a v Bystřici pod Hostýnem, u bukového lesa založil firmu Michael Thonet a poprvé někdo ohnul dřevo židle. Tonetky se dostaly do celého světa, židle a křesla potkáte v nejrůznějších starých vilách s nádechem první republiky. Miluji tyhle židle, jsem z nich nadšená.

Dá se s nimi čarovat. Když se dostanete na původní lak a jenom zrenovujete, uvidíte léta dřeva. Některé Tonetky mají ručně zdobený podsedák. Vlastně každý kus je originál. Chcete-li mít něco jinak než ostatní, každá židle, která má jiný odstín a patinu je příjemná. I když to na první pohled může vypadat, jako chaos, tak není.

Kouzlit se dá s lecčíms. A má to ještě jednu výhodu. Najednou k té židli máte vztah. A tak jsem procházela jednu místnost za druhou, lezla na půdu, objevila kolíbku a další spoustu věcí a najednou byla Florentýna zpátky.

„Dáme si polívku?“

Byla mi zima a po třech ranách do hlavy jsem zrovna nebyla nejpříjemnější. Viděla jsem se v teple auta uhánějícího na Prahu a ještě s rýmou, no horší než chlap. Bubák.

Jenže, když se podíváte Florentýně do očí a vidíte, jak se těší na to svoje první vaření v tomhle domě, tak nemůžete říct ne.

„Ráda“

Najednou se začaly dít věci. První taška, která má několik kapes a je v ní všechno dokonale poskládáno. Plynový hořák, plynová bomba, tři nádoby vypadající jako ešus, talíře, prostírání, lžíce, krabička se zapečenou bagetou v sýru a cibulačka ve sklenici, která se jen otevře a už se ohřívá.

Místo na vaření našla v záhoně u domu. Místo na stolování udělala z převráceného sudu. Byla na něm ještě položená hlína na přesazování, ale ona na ni dala utěrku jako rostírání a otočila správně i výšivku. Rozložila misky a na další víčko od ešusu vyskládala koláčky ke kávě.

Polévka bublala, nalila se do talířů, ozdobila pečivem a čekalo se, až bagetka změkne polévkou. Skvělé to bylo, ze mě – bubáka se stala zase normální usměvavá žena plná pohody.

Vážím si, když někdo pro někoho udělá věci jen tak.

Hodně si toho cením.

Vykouzlím tady Florentýně domov a ona mě naučí vařit.

To pude!